První den
V prvním dni roku sNového sedíte možná v křesle, možná na lavici, třeba stojíte ve tmě nejčernější, třeba se válíte v oříškách.
Oči se Vám otevřely, aby z nich vyskočilo několik otázek. S každým mrknutím vyskakují ty samé otazníky.
Po pár minutách se v nich topíte, bezradní v klikatém moři. Teď potřebujete člověka, co by našel moře stavidlo a zachránil Vás.
Otazníky všech barev jak batikovaní kapři. A dušičku, co je uvnitř Vašeho člověka, varuje slabé klokotání:„půjdeš do hrníčku!“
Nechci do hrníčku sakra! Umím možná něco ušít, zahrát písničku na piáno, zhluboka se nadechnout, ale nedokážu polykat otazníky.
Ve vedlejší ulici je vyšlapaná cesta od člověka, který tohle umí. Dovede vstát za tmy, zpívat ruské písně, tančit v bačkorách a polykat otazníky.
Ve sNovém roce možná potkám někoho, kdo by zvládl spolykat i všechny mé.
________
Včerejší nebe nad ulicemi měst jsou o půlnoci plná barevných světel. V jedné z těch ulic stojím já - obklíčená, s prázdnou lahví od vaječňáku, šťastná. Jenže je těžké brodit se záplavou otazníků. Mých i cizích.
I zastávka autobusu pod kopcem se právě zalévá zatím drobnými, skoro ještě průhlednými znaménky telefonující slečny. Krom otazníků má v očích slzy. Stejně průhledné, nenápadné, důležité.
Umět to, na každý z nich jí odpovím. Umět to, odpovím na veškeré, kterými se právě brodím... bohužel se brodím především vlastními. Takže našlapuji opatrně, abych si je neponičila, čímž bych o ně přišla …
... no a co by to bylo za život bez otazníků?
A když si to představím, rozeběhnu se a vší silou dupu kolem sebe, kolem slečny na zastávce, cestou domů dupu, na schodech … vypadá to nadějně, úžasně a radostí usnu. Ráno rozdupu zbytek a pak … v ulici před domem narazím na pána, jehož pohled je semeništěm mých otazníků.
Druhý den
Chtěla bych z očí vypouštět jen otazníky, v jejichž stínech by se daly rozpoznat obrysy odpovědí. Stačil by sebemenší náznak, třeba jen polovina siluety, abych posoudila, jestli má cenu čekat na odpověď nebo rovnou začít zadupávat.
Druhý den po rozzářené půlnoci se udělalo jaro.
Jak v ulicích, v korunách holých stromů, tak i ve mně. Předčasně, proti plánu, drze a mile. Okapy jsou plné rozteklého sněhu, v loužích se pohupují korkové lodičky a lahev od šampusu. Zacinkají střepy v popelnici, když do ní hodím lahev od kyselého vína.
Kolik střepů v popelnici, tolik štěstí v sNovém roce.
Sundám si rukavici a z kapsy vysypu cukroví na kousíčky. Slítne se hejno holubů. Dvěma nejstarším z očí kouká to samé, co mně. Vzájemně si vyměníme své otazníky, pochopíme se a naše tichá „Těšilo mě“ se rozpustí v mlze druhého dne.
